Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nekonformní stránka

 

Československo si 17. listopadu připomíná 33. výročí zinscenování VKR (Velké kabátové revoluce) obětavými příslušníky 2. Správy SNB a členy Socialistického svazu mládeže, kteří sehráli, aniž by o tom věděli, komparz na svržení socialistického zřízení v ČSSR. Sametové chucpe, po jehož provedení následovala transformace ekonomiky jako největší rozkrádačka ve Střední Evropě a k moci se dostali dopředu vybraní a pečlivě v zahraničí a pod dohledem pro změnu 1. Správy SNB studující kádři Prognostického ústavu v Praze, kteří v cizině nabírali zkušenosti na chystanou transformaci, která původně byla maskována jako Gorbačovova perestrojka, ale nakonec z toho byl regulérní státní převrat, i když dopředu připravený, dohodnutý a po havlovsku tak nějak absurdně zrealizovaný.

 

 

Převrat  17. listopadu 1989

Teatrální předání moci v Československu. Vlevo řízená opozice v čele se zaměstnancem pivovaru Václavem Havlem, vpravo komunistická vláda Ladislava Adamce. Komedie, která přepsala dějiny.

 

 

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dnešní komercializace, globalizace – a jejich granty a kvóty

Velká česká kultura a média skončila nejpozději s rokem 2000, a je zajímavé, že inkriminovanou větu „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury“, která se beze zbytku naplnila, pronesl Václav Klaus jen pár let po tom, co jeho britská učitelka liberalizace Margaret Thatcherová založila – státem placenou nekomerční uměleckou televizní stanici BBC4! Dnešní obsazování křesla ministerstva kultury bývalými zubaři a armádními důstojníky je už jen trapný následek. Je paradoxní, že Václav Klaus, který úspěšně prosadil první fenomén, jenž zničil českou kulturu: komercializaci, je nyní úhlavním nepřítelem druhého jevu, který byl i díky klausovské komercializaci do naší země vpuštěn a který nyní českou kulturu doráží: globalizace.

K tomu malé ohlédnutí a srovnání: Úspěch našich tvůrců na západě 60. - 80. let byl způsoben i tím, že mezi zeměmi na Východě i na Západě tehdy ještě existovaly vzájemně podpůrné struktury, a tak každé kvalitní české nebo slovenské dílo bylo ihned rozšířeno ve všech zemích východního RVHP, což pro ně většinou znamenalo, že si ho nemohli nevšimnout ani v zemích západního EHS. Obrovský světový úspěch tvůrců jako Pavel Kohout, Ivan Klíma nebo Bohumil Hrabal začal jejich východoněmeckým překladem do němčiny, nemalý úspěch písní dvojice Suchý-Šlitr v latinskoamerickém světě zase stejným způsobem na Kubě. A opět stejným způsobem – jak už jsme zmínili, když jsme citovali nejprestižnější divadelní periodikum Theater heute a jeho dobovou větu „divadelní bůh sídlí v Praze“ – se prosadila československá malá avantgardní divadla 60. let. Dnes se ale vyplnila slova Jana Wericha, která řekl v Horníčkových Hovorech H, že pokud českou duši zachvátí americká imperiální kultura (která, jak dodávám, je ve svých okupačních technikách daleko invazivnější a efektivnější, než byla kultura sovětská) bude s českou duší amen.

 

Zapomínat bychom ale neměli ani na ty, kteří, inspirováni Palachem, protestují svou smrtí proti marasmu a lhostejnosti současné společnosti. Tak jako jsem sbíral vyprávění jeho blízkých o Janu Palachovi, nyní sbírám střípky životů lidí, jako byli noví apelativně upálení po roce 1989. Například Jozef Aszmongyi, Slovák žijící v Čechách, se v roce 1992 upálil v Nymburce na protest proti rozdělení Československa, upálení z roku 2003 Zdeněk Adamec (jehož příběh inspiroval k ztvárnění nejen české písničkáře Pepu Nose Dášu Vokatou, ale i polského publicistu Mariusze Szczygieła a rakouského spisovatele, nositele Nobelovy ceny Petera Handkeho) a Roman Mášl po sobě zanechali manifesty proti narůstající asociálnosti a odcizenosti režimu. Prezident Klaus (podobně jako Ludvík Svoboda v roce 1969) tehdy „vyzval mladé lidi, aby se neupalovali“, aniž by zreflektoval, nakolik je se svou asociální politikou sám příčinou jejich odchodu.

Desítky těch, kteří se zabili po roce 1989 na protest proti našemu současnému režimu (!), měly také jména, a ta jsou dnes opět zametána pod koberec. Některá z nich přesto unikla do médií: Jozef Aszmongyi (upálil se v roce 1992 na protest proti rozdělení Československa), Zdeněk Adamec a Roman Mášl (zemřeli roku 2003 stejnou smrtí, z níž obvinili asociálnost dnešního režimu) a Tomáš Strnad a Jaroslav Janota, kteří se zabili v roce 2012 a 2017 na protest proti nelidskosti dnešního systému českých exekucí.

Tomáš Koloc

zdroj : Převzato z Parlamentních  listů

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Nejvíce válčící národ na světě

 

 

USA byly ve válce 225 z 243 let od roku 1776.

 

Historie zahraniční politiky USA je násilná a krvavá, i když to nemusí být nutně dominantní vnímání většiny Američanů.Od hraničních válek podmanění proti domorodým národům až po koloniální války proti Mexiku, Španělsku a Filipínám, intervence studené války v Koreji, na Kubě, v Dominikánské republice, Vietnamu, Nikaragui, Grenadě, Libanonu, Panamě, Libyi a dalších zemích, po Intervence ze studené války v Somálsku, Iráku, Súdánu, Afghánistánu a Kosovu a intervence po 11. září v Afghánistánu, Iráku, Pákistánu, Somálsku, Jemenu a Libyi mají dnes USA bezkonkurenční záznamy o válce a zahraničních vojenských intervencích. Existuje v jeho historii několik období, kdy USA nebyly zapojeny do války nebo vojenských útoků na jiné země. USA jsou navíc největším světovým výrobcem a vývozcem vojenských zbraní, májí vojenský rozpočet několikanásobně vyšší než všichni jeho nejbližší soupeři dohromady. Je to ve skutečnosti nejvíce válčící národ v moderní historii. Právě v tomto historickém kontextu se musíme pokusit porozumět jeho současnému vojenskému zapojení v Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Jemenu, Africkém rohu a Libyi.

Kulturně a politicky zakořeněná ideologie USA - její militarizovaný patriotismus - zaslepuje její vůdce a veřejnost před zájmy a důsledky jejich vojenských zásahů a udržuje pravděpodobnost budoucích vojenských intervencí po světě. Jen málo Američanů připouští, že války její země za posledních několik desetiletí zabily, zranily a vysídlily doslova miliony lidí, nejčastěji pro malý nebo žádný pozitivní výsledek, ať už ze strategického, nebo ideologického hlediska - že ve skutečnosti jsou důsledky jejích zásahů v reálném světě prakticky vždy popíráním vlastních deklarovaných hodnot svobody a demokracie Sále více lidí si sklade otázku, proč jsou USA ochotny obětovat tisíce nebo dokonce miliony životů, aby zajistily své strategické zájmy, nebo proč je americká populace tak trvale zranitelná vůči ideologickým výzvám vůdců, které maskují hlubší strategické důvody násilných intervencí. I když je nepravděpodobné, že by se jeho strategické zájmy v blízké budoucnosti změnily nebo, že by se vojensko-průmyslový komplex mohl významně zmenšit, vždy existuje naděje, že by mohli vzniknout noví vůdci a mohla by se objevit mírová hnutí, která by byla schopna napadnout, a možná i změnit militarizovaný patriotismus a hluboce zakořeněná kultura násilí, díky nimž se USA stávají nejnásilnějším státem na světě.

Zdroj . volně přístupné údaje ze zpravodajství ve světě

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak se dělá  současná propaganda.

1. Odvedení pozornosti

Hlavním prvkem manipulace společnosti je odvedení pozornosti lidí od důležitých problémů a rozhodnutí politických a ekonomických vládnoucích kruhů neustálým sycením informačního prostoru bezvýznamnými zprávami. Metoda odvedení je velmi důležitá proto, aby se zabránilo tomu, aby občané získali důležité vědomosti v oblasti moderních filozofických trendů, pokročilé vědy, ekonomie, psychologie, neurobiologie a kybernetiky. Namísto toho je informační prostor naplněn zprávami o sportu, showbyznysu, mystice a dalších informačních složkách založených na pozůstatcích lidských instinktů od erotiky po tvrdou pornografii a od každodenních rodinných příběhů až po pochybné způsoby, jak rychle a snadno vydělat peníze.

2. Problém – reakce – řešení

Vytvoří se problém, druh „situace“, který má vyvolat určitou reakci mezi obyvatelstvem s tím, aby si ono samo vyžádalo přijetí opatření, která jsou potřebná pro vládnoucí kruhy. Například uvolnit spirálu násilí ve městech nebo organizovat krvavé teroristické činy, aby občané požadovali přijetí zákonů na posílení bezpečnostních opatření a prosazování politiky, která porušuje občanské svobody. Druhá metoda je způsobit nějakou ekonomickou, teroristickou nebo technogenní krizi, aby přinutili lidi přijmout v jejich myslích opatření k odstranění důsledků, jako „nevyhnutelné zlo“, ačkoli tyto porušují jejich sociální práva. Je třeba pochopit, že krize se samy nerodí.

Vytváří je současné elity které jsou u moci.

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

2.-plakat-terorismus.jpg

 

 

9999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999

 

32 výročí politického a navazujícího majetkového převratu v roce 1989.

 

Všechna režimní media, ať veřejná i soukromá na jednu notu velebí tuto záležitost, vůbec neberou v potaz, že v ČR žijí i tehdejší občané z druhé strany „barikády“.

Pohled z druhé strany jim pochopitelně nevoní, a už neprezentují, že většina národa nebyla pro

likvidaci socialismu a zavedení kapitalismu, který tehdy schovávali za termín 

„tržní hospodářství“.

Z kterého se později stal všeobecný termín „ utrhni co můžeš“.

 

Něco ze sítě :

 

Také porovnání 32 let :

Já když se podívám na 40  let komunistů, tak vidím nové továrny, přehrady, elektrárny, silnice, byty pro lidi na bydlení a ne jako spekulativní investici, neuvěřitelné kulturní vzepětí šedesátých let, Remka ve vesmíru, metro v Praze, politické procesy i rehabilitace, kolektivizaci zemědělství i soběstačnost v potravinách, akce „Z“ a brigády, sovětskou okupaci i normalizaci…

 

A co vidím, když se podívám na třicet dva  let od roku 1989 do roku 2021 ? Privatizaci. Padesát odstínů privatizace. Zkrachovalé podniky, bezdomovce, exekuce a lány řepky;  a v kultuře nic, co by stálo za zmínku. Jinak nic. Žádný pokrok, žádná snaha, žádná vize, žádný společný cíl, jen partikulární sobecké cíle urvi, co se dá, a jdi přes mrtvoly. Jedním slovem – stagnace. Paralýza antikomunismem.

Jestli to vidíte jinak, zkuste mě přesvědčit. Ale tím, jaké je to dnes, ne jaké to bylo dřív. Neargumentujte padesátými léty a nedostatkem banánů, argumentujte tím, jak se společnost posunula, co získala, co vybudovala. Celá společnost, ne Kellner , Babiš  nebo Bakala. Neomezenými možnostmi pro agresivní podnikavé predátory mě nepřesvědčíte, vydáváním monotónního oslavování „svobody“ za svobodu samotnou také ne. Ani internetem, magnetickou resonancí a dalšími přínosy pokroku obecně, který je v takové Číně, Indii či leckde v Africe stejný.

Je mi líto, ale já prostě nic, co by převážilo bezdomovce, exekuce a sociální nespravedlnost nějak nenacházím. Asi nemám ten správný smysl pro svobodu.

Převzato z TRIBUN

A plně se pod toto podepisuji !

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Výročí 17. listopadu 1989.

Zatímco nás česká média stále ukolébávají pohádkou o sametové revoluci a vyšetřovací komise k událostem 17. listopadu samozřejmě nic nevyšetřila, více cenných informací se člověk dozví ze zahraničních zdrojů. A nestačí se divit. Zahraniční média osvětlují sametovou revoluci i Václava Havla a konstatují, že dnes jsou v Česku lidé zklamaní.

 

Americký historik James Krampfl například vydal publikaci, níž se zabývá otázkou, co vlastně chtěli Češi v roce 1989. A výsledek je velmi překvapivý, mnoha oblastech překonává stále opakované mýty o 17. listopadu. Ve své knize Revoluce s lidskou tváří, která je výsledkem dlouholetého studia mnoha archivních materiálů a dokumentů Kramfl došel k závěru, že Češi nechtěli kapitalismus, ale obrozený socialismus a spravedlnost, tedy zrušení privilegií pro vybrané skupiny společnosti. Klíčovým ideálem revoluce byla podle Krampfla lidskost a důstojnost a jejich povýšení nad ideologií. A právě tyto ideály přinutily lidi vyjít do ulic. Navzdory jejich přání ale začala udávat směr nová mocenská elita z Prahy a začal se zvětšovat rozdíl mezi nimi a regionálními aktivisty.

 

Průzkum názorů lidí v roce 1989 jasně říkal, že zavedení kapitalismu by chtělo jen 10 % lidí.

 

Obraz, jenž před námi tímto způsobem vyvstává, otevírá pohled  na překvapivě idealistickou revoluci, která byla zároveň sociální a politická, ba do jisté náboženská. K ústředním ideálům revoluce a nové společnosti patřily nenásilí, samospráva, demokracie, férovost,  spravedlnost, slušnost a především lidskost.

Občané v roce 1989 usilovali o demokracii, která měla zaručit přímou účast lidí na rozhodováni pomocí referend a odvolatelnost politiků, kteří zklamou důvěru voličů. Legitimnost volených zástupců a institucí měla být pravidelně testována lidovým hlasováním a to nejen ve sféře politiky, nýbrž i na pracovištích – rovněž i ředitelé podniků měli být voleni zaměstnanci. Autor také dokazuje, že demokracie, kterou si lidé v roce 1989 přáli, nebyla v očích lidu apriori neslučitelná s ideály socialismu. Socialismus totiž nebyl natolik všeobecně zdiskreditovaným ideálem, jak dnes tvrdí mnozí badatelé a politici. Lidé si nepřáli návrat ke kapitalismu a jejich požadavky nebyly materialistické povahy.

 

Zdroj: kniha Revoluce s lidskou tváří od Jamese Krapfta.

Profesor James Krapft je docentem evropských dějin na McGill University v Montrealu.

csm_krapfl_5b2257290d.jpg

A v praxi těchto následujících let nové elity v přímém protivu „ nejsme, jako oni“ začali s čistkami na pracovištích. Zneužili buněk Občanského fóra, které zásadně porušilo proklamovanou zásadu odchodu politických stran z pracovišť. Vyměňovali vedoucí pracovníky za souhlas s jejich politikou a se souhlasem s dosazením do funkcí svých lidí a jejich podřízení se novým pánům.

A tyto protiprávní čistky pokračovaly na všech úrovních státní správy, bezpečnostních složek, armády a podobně. V bezpečnostních složkách byli příslušníci donuceni podepisovat prohlášení o  bezpodmínečné věrnosti novému režimu a k tomuto účelu byly protiprávně zřízeny i  tkzv. „ Občanské komise“, které byly mimo právní rámec státu a porušovaly, jak Listinu práv a svobod tak i Ústavu státu. Podobné to bylo i v armádě.

 

 

Dnes skloňovaný termín „ sametová revoluce“ se změnil v drsný „šmirgl“ v psychický teror nového režimu jemu nepohodlných lidí.

Např. V České Třebové v roce 1989. kde zfanatizovaní studenti gymnázia  na tkzv „soudu“ dohnali k sebevraždě svého ředitele i za přispění známého režisera Krejčíka který zde v reálu sbíral „materiál“ pro svůj připravovaný film, této události později litoval.

Takto by se dalo pokračovat mnoha dalšími negativními věcmi. Jako bezuzdné rozkradení národního majetku tkzv. „ privatizací“. I nadále lze doufat, že tyto činy nebudou moci být zamlčovány a tolerovány a nesmí se na ně vztahovat institut promlčení.

Největší selhání nových pánů je však rozbití Československa na dva státečky, bez referenda dvěma výtečníky předsedy dvou politických stran Klause a Mečiara, kteří se řídili jen svými úzkými partajními zájmy. Tento protiústavní čin zlikvidoval dílo tvůrců Československa -  Masaryka a Štefánika.

 

V roce 1948 přišli o moc kapitalistické elity  a rozpoutali protistátní teror, vytvářeli ozbrojené teroristické skupiny. Které vraždily příslušníky bezpečnosti, členy obecních samospráv, na hranicích pohraničníky.

V roce 1989 ztratili moc komunisté a zachovali se opravdu demokraticky, na rozdíl od tehdejších kapitalistických elit.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

 

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vzpoura proti kapitálu. Před devatenácti lety vzplála bitva o Vyšehrad.

Zasahuje kapitalistická policie, proti občanům co nechtějí současný kapitalismus. A zasahuje brutálněji než socialistická policie v roce 1989, o tom se mlčí, raději se plácá o roce 1989. 
Před patnácti lety se v médiích objevovaly titulky o válce v Praze. Zasedání Mezinárodního měnového fondu si nenechaly ujít tisíce odpůrců globalizace, domácích i zahraničních. V ulicích hlavního města tak proti sobě stanulo na 12 tisíc demonstrantů a 11 tisíc policistů.
 
Miloš Zeman byl premiérem, Stanislav Gross ministrem vnitra a Jiří Paroubek náměstkem pražského primátora. Všichni se počátkem září roku 2000 intenzivně připravovali na 55. zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a na celou řadu ohlášených či neohlášených demonstrací.

2-demonsztrace.jpg


 
 

2.-mmf.jpg

Více ve fotogalerii :

Zobrazit fotogalerii

A toto je „ kapitalistická policie“, to režimní zdělovadla nepíší o chudácích demonstrantech, jak je ten zlý režim postihuje. Jako vykřikují ti co za zahraniční peníze demonstrovali proti socialistickému režimu. 

 

Fotogalerie

 

 

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Jak kvalifikovaná byla tkzv. Vyšetřovací komise pro události 17. listopadu , tady je ukázka jak "šetřila".

V polistopadové přetvářce roku 1989 bylo možno se dopátrat lustračních tajemství a bylo zřejmé, že materiály nejsou a nemohou být kompletní, že si je nové panstvo rozebíralo a odnášelo v proslulých igelitových taškách, které proslavily české občany v celé Evropě.
Netrvalo totiž déle než půl roku po zmíněné "velké revoltě", kdy Václav Havel, coby hlava státu a kandidát tajné spolupráce s StB, pravil: "Stalo se bezpočet věcí špatných, mnoho věcí se nešťastně zauzlilo. Celá lustrační historie, která se vleče a zauzluje nejrůznějšími způsoby, to je cosi, co nikdo nepředvídal a nikdo nechtěl. Mělo by to podle mého mínění skončit!"  Po dokumentech KGB se nikdo  nepídí a po rozkradených souborech nepátrá.
Začalo to vlastně již trapnou komisí pro vyšetřování událostí 17. listopadu. Generál Vacek, předvolaný jako svědek, se usmíval, když vyprávěl a psal o svém vystoupení před vyšetřovací komisí. Přehlédl pány starší i mladší a spočetl si, kolik sedí v místnosti agentů Státní bezpečnosti či jiných zájmových skupin. Proto si nedělal iluze, jak vyšetřování skončí. Ostatně zasvěcenci věděli, že takzvaný revoluční masakr byl režírován StB,/mrtvý student, který se jen na chvíli schoval/ a že pánové v uniformách i bez uniforem patřili k jednomu sboru, a těm, jimž bylo "naloženo", bylo vyplaceno bolestné.
Členové nezávislé komise pro otázky lustrací (při federálním ministerstvu vnitra) vědí, že o některých případech se hlasovalo. O jednom konkrétním muži mezi námi usoudilo šest členů, že jej pokládají za fízla, šest dalších jej shledalo nevinným. Protože byl výsledek, jak by řekl fotbalový fanoušek, plichta, rozhodli nakonec, že agentem nebyl.
Mám však i své zkušenosti o jiných postupech, kdy se z kupy lží a hnoje vybudovala svatá pravda, na jejímž zpečetění se podílel sám prezident Havel.
Lustrace se prostě staly hrozbou - chceme-li uškodit. Vadí-li někdo politickým záměrům, tajemný kouzelník vytáhne z klobouku nového králíka. Také v okamžiku, kdy se schyluje k maléru, je lépe vyvolat nečekaný skandál, nakrmit bulvární plátky a denní tisku.

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

 

 

5.-28-rijen.jpg

pomnik.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ovšem to oslovení je mimo realitu, toto není slušný a natož "vážený člověk" .

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Proč arabští imigranti neimigrují do bohatých arabských zemí? 

 

 

 

 

predseda-ligy-arabskych-zemi.---kopie.jpg

Předseda Ligy arabských zemí  Ahmed Aboul Gheit. 

 

Tento rozhovor otevře oči ...

Jenže ji nepoložil nikdo z evropských činitelů. V interview se však na to zeptal čínský televizní kanál Tian Wei předsedy Ligy arabských zemí Ahmeda Aboula Gheita. Předseda Ligy arabských zemí Ahmed Aboul Gheit čínskému kanálu Tian Wei řekl, že arabské země jsou imigrantům zcela otevřené, avšak imigrace má svá jasná pravidla. A to především v tom, že imigrantům nejsou přiznávány žádné výjimky a imigranti musí dodržovat zákony a podléhají trestnímu řádu v nezmešené míře jako místní občané.S požádáním o azyl musí v arabských zemích imigranti podepsat dokument, v němž se zavazují respektovat zákony a pravidla země a přijímají její kulturu a jurisdikci včetně trestního řádu, který podobně jako v USA, disponuje až trestem smrti.V případech mírnějších trestů jsou pak hned po jejich odpykání ze země odsunuti. Dále musí podepsat smlouvu, že veškerou poskytnutou materiální pomoc do dvou let splatí, jinak jim propadne veškerý majetek a budou rovněž deportováni.

« Ale Západní Evropa se přece k imigrantům chová volněji ? », namítla čínská novinářka.

Generální sekretář Arabské ligy na to odvětil, že to vše jednou skončí tím, že se Západní Evropa probere, a bude vidět situaci takovou, jakou skutečně je.Doporučil západním činitelům zkušenost – na vlastní kůži si požádat o azyl v Dohze, Kataru či Saúdské Arábii. « A oni by se probrali ! », konstatoval předseda Arabské ligy Gheit.Z tohoto pohledu se jeví prakticky všichni arabští uprchlíci migrující do Evropy ekonomickými, protože v případě jejich skutečné nouze by mohli imigrovat i do zemí teritoriálně a kulturně blžších, které k pomoci nakonec i zavazuje jeden z 5 základních pilířů islámu.Za imigrační nepořádek si tak Západní Evropa se svými liberálními multikulturními levicovými vládami může víceméně sama.

Není tedy zřejmě pravdou, že bychom museli přijímat a vydržovat za miliardy eur masy imigrantů. Ostatně, předseda Arabské ligy Gheit dal všem proimigračním evropským politikům velkorysou nabídku: zkusit si požádat o azyl v Dohze či Kataru.

A taková nabídka se přece neodmítá, že?

Zdroj: nemzeti.netvoxnr.com